Zacházet se slovíčkem „renesance“ může být za jistých okolností dosti ošemetné. Renesance jako vítané znovuzrození starých dobrých pořádků, jako osvěžení zkaženého dneška přirozeným duchem dávno minulého, to už by zajisté mělo znamenat něco zásadního. No a mělo-li se dokonce jednat o renesanci ducha starověku, byl jsem opravdu v očekávání toho, jak slovenští GALADRIEL po poměrně dlouhé nahrávací pauze (poslední řádné studiové album „World Under World“ je z roku 2004 a poté následovala už jen reedice prvních tří alb „Empty Mirrors Of Oblivion 1995-1999“ (2005)) pojmou novinku, jež dostala do vínku přesně takový tajuplný název.

A ačkoliv zklamán jsem rozhodně nebyl, musím říct, že jedno mi na „Renascence Of Ancient Spirit“ skutečně tak trochu nesedí. Skupina se sice vrací k vlastní minulosti, to ano, nicméně něco jako renesanční vzkříšení bych v tom rozhodně nehledal. Album je prostě jen výsledkem obyčejné (byť zkušené a slušné) práce v dobře zajetém doom-deathmetalovém oboru, k němuž vás však poutavý titulek a krásně zpracovaný obal se sytě zelenými listy jen až příliš zbytečně navnadí. Oslava starodávné přírody, oslava prapůvodního způsobu života, či znechucení nad současným globálním stavem věcí, o tom všem GALADRIEL zpívají se znatelným zanícením, ale hudební prostředky a doplňky si k tomu vybrali přece jen víceméně tradiční. Dominantní havraní vokál Dodo Ďatla vhodně doplňuje jemný ženský hlásek navrátivší se Soni „Witch“ Kozákové, tradiční rychlejší pasáže střídají pomalejší a doslova všude je přítomna pestrobarevná melodika, laškující zejména se svými melancholickými stránkami. Kdo by čekal víc, byl by nejspíš zklamán, kdo naopak ne, balancuje už nejspíš na hraně váhání, zda „Renascence Of Ancient Spirit“ je albem výborným nebo jen dobrým. Osobně bych se pak přikláněl k variantě druhé, neboť zatímco ve skladbách „Ode To The Earth“, „Metamorphosis“ (která se mimochodem povedla snad ze všech nejlépe), titulní „Renascence Of Ancient Spirit“ a závěrečné „A Grain Of Sand“ nalézám vše, co je podstatné pro luxusní existenci metalové kapely dneška, tedy především životaschopné nápady a uchvacující atmosféru ex-doomové melodiky, v jiných skladbách (a ty přece jen tvoří přesnou polovinu alba) už na to naopak ne a ne narazit. Sice zde rozhodně není nic vysloveně špatně, nicméně zůstáváme jen u tohoto konstatování, a kapela tím pádem předvádí méně, než na kolik by podle výše vypíchnutého materiálu mohla mít.

Takové se tedy zdá být momentální rozpoložení v táboře GALADRIEL, který v mezičase posílila ještě klávesistka schovaná za přívlastkem „Fear“. V táboře zbudovaném protentokráte na pevném základě bez jakéhokoliv úmyslu vzít čáru (dobré bydlo je přece jen dobré bydlo), v táboře sázejícím na to, co místní umí nejlépe, a v táboře také proto sklízejícím víceméně solidní úrodu. Jen ty myšlenky na renesanci mi sem (zatím) tak nějak úplně nezapadají.